BUDOU TAM ČŮRÁCI, 2014

Samostatná výstava Ivarse Gravlejse (1979, Riga) je první neucelenou retrospektivou absolventa pražské FAMU dlouhodobě žijícího mezi Prahou a Rigou. Gravlejs zde představuje fotografie videa, které pořídil jako dospívající žák základní školy vedle dokumentací akcí a intervencí, které vytvořil již jako profesionální akademický umělec.

Před kamerou se všichni začali chovat jinak. Nejčastějším efektem bylo to, že silnější chlapci začali ještě víc mlátit slabší, aby jejich činy byly zdokumentovány.

Je to právě škola, která, jak píše Thomas Bernhard, je škola Státu, místo, kde se z mladých lidí dělají státní tvorové. Škola je škola státu, místo, kde se z mladých lidí dělají státní tvorové. Vstupem do školy jsem vstoupil do Státu, a protože Stát bytosti hubí, vstoupil jsem do zařízení k hubení bytostí..
Ať již 11 letý Gravlejs pouze dokumentuje brutalitu každodenního života školy post-sovětské transformace nebo na ní přímo reaguje kreativním činem, jeho pozice je vždy subverzivní, je snahou získat alespoň trochu dočasné svobody a prostoru v situaci ze které není úniku. Ivars Gravlejs ve svých recesích z let 1990 až 1996 znovu-objevil mnohé metody a postupy, které známe z uměleckých děl avantgard 20. století. Jakoby tak pozice dítětě, které teprve nedávno začalo dospívat a uvědomuje si tak za přetvářkou skryté násilí hierarchizovaného systému s pevně stanovenými rolemi jednotlivých aktérů, byla právě tou hlavní zkušeností umělce 20. století.

Z dnešního pohledu, to můžu označit jako nejlepší práce, které jsem kdy vytvořil.

Pozice určité školské satiry Gravlejsovi zůstala dodnes. Jak však jinak reagovat na svět, který je plný vulgarity, brutality a absurdity než právě těmi samými prostředky.
Konec a puma, kdo to viděl je Guma - Witold Gombrowicz o své knize Ferdydurke napsal, že je satirou určitých sociálních tříd, nikoliv nihilistickým útokem na celou kulturu. Podobně u Ivarse Gravlejse není používání vulgarismů nebo vulgárních symbolů nikdy útokem na někoho konkrétního, tedy aktem násilí, ale pouze porušením pravidla, tedy útokem na celý systém. Použití primitivních reakcí nevychovaného člověka je naopak naprostou nutností. Jakožto vzdělaný a inteligentní člověk totiž Ivars Gravlejs ví, že se systémem smysl diskutovat nemá, diskuse je totiž jen dalším způsobem kterým nás usměrňuje. Jedinou možností jak proti systému bojovat je ignorovat struktury, které nejvíce používá k zestátňování ostatních, tedy hlavně kategorie obecně přijatelného a dobrých mravů. Přestože Gravlejsův brutální realismus často vede k řetězové reakci a odhalení, ať již je to až neuvěřitelná neprofesionalita objektivního zpravodajství, nepřiznané xenofobní nálady, nebo zištnost některých politických umělců, důležitá je, tak jako v případě změny nápisu Riga na Píča, slovu kterému mimo Gravlejse během peformance nikdo nerozumí, svoboda činu samotného. Školu ani stát totiž porazit nelze a člověk proti ní stojí označený jménem, které ho od ostatních odděluje, vždy jen sám. Z hlediska tohoto postoje je poté důležitá právě i určitá ne-aktivita, kdy Gravlejs často používá právě jen nalezený materiál bez jakékoliv jeho další další modifikace. Ať již je to pohled na svět 11 letého dítěte nebo v muzeu ukradený sádrový knedlík, je to právě tato brutální realita, která nejlépe zobrazuje absurditu světa, ve kterém žijeme.